pokračování mého krátkého příběhu..
pokud vám první díl unikl, můžete si ho přečíst TADY
nebyla to jen změna chování, ale i vzhledu.. předtím jsem byla holka, která nebyla nijak výrazná, ničím extra vyjímečná.. neříkám, že sem byla přímo tlustá, ale jo byla sem trošku při těle, moc se nemalovala a můj "styl" dá-li se to tak nazvat byl přizpůsoben tomu, že sem si nevěřila a nechtěla sem ukazovat své nedostatky, proto sem většinou nosila dlouhé kalhoty a normální trička.. avšak v tomto období došlo k přelomu.. zkrátila jsem si a obarvila vlasy na červenou, začla se víc malovat, lakovat si výrazné nehty.. zhubla sem i někalik kilo, tím sem si začla i víc věřit - proto už v mém šatníku nebyly jen dlouhé kalhoty, ale i sukně, kraťásky..
přesto nedokážu říct, že sem se tam cítila perfektně.. nebyla jsem to prostě já.. dřív, když jsem chodila ven, tak jsme si povídali, smáli se, kupovali dobroty, ale najednou to bylo jen o chlastu, shánění peněz na drogy a neustálím starání se o lidi, kteří už prostě nemohli.. nechyběla také neustálá nervozita, kde a z jakého křoví vylezou policajti a všechny nás pochytaj.. byl to adrenalin, který jsem v tu dobu asi prostě potřebovala..
toto všechno zapříčinilo to, že sem neměla čas na svou kamarádku, kterou jsem znala už od dětství, se kterou jsem měla tolik společného, tolik zážitků... začla jsem být oprsklá, jsem si vědoma, že sem asi řekla i pár věcí, které ji mohl bolet.. byla sem opravdu zlá..
úplně sem to všechno hodila za hlavu a bláhová oslepená nějakou iluzí, jsem si myslela, že to je opravdu to co chci, být v centru dění mezi lidmy, které sem před 4 měsícema ani neznala a myslela si, že to bude fungovat... ale vlastně celou tu dobu to byl boj..připadala jsem si jako kdybych měla rozdvojenou osobnost, které celou tu dobu mezi sebou bojují.. jedna chtěla zůstat a druhá se vrátit..
školu sem nakonec zvládla, začli prázdniny a já odjela za sestrou do Anglie, kde sem si uvědomila "co to vlastně dělám?!" ..při příjezdu zpět do ČR jsem se s těmi lidmi viděla asi jednou nebo dvakrát a jakmile jsem nastoupila na střední školu, už sem si na ně ani nevzpomenula, naopak, jediné co mi zbylo bylo několik desítek telefoních čísel a vzpomínky.. částečně jsem se vrátila do starého já, vlasy obarvila znovu na hnědo, vrátila se ke svým kamarádům a začla sem si žít tak jak sem doopravdy chtěla, mohla sem být zas v pohodě a naplno se upřímně smát..
tímto se ti chci omluvit Moni, nebyla jsem fér a kůli blbosti jsem málem přišla o kontakt s tebou!
amy m | 
Proč mi to tak strašně připomíná mě? :-/
Možná proto, že jsem si ve stejném věku, ze stejné příčiny prožila něco podobného..
Myslím, že spousta lidí v tomhle věku získá pár zkušeností, na které nejsou zrovna pyšní..
Překvapuje mě, že jsem se z téhle rozjařené části svého života dostala celkem rychle, protože když vidím a slyším svoje vrstevníky tak, ač na to možná nevypadám, se citím o dost vyspělejší..
Jsem ráda, že to mám za sebou :)
A jsem ráda i za Tebe :)